Oddávající Tomáš Řehák

 Kateřina a Michal

Vzpomínka na pěkný svatební obřad. Část a střípky ze svatebního proslovu. Během obřadu zpívají přátelé a kamarádi. Skvělá atmosféra.

Svatební příběh Anežky a Milana

Vzpomínka na veselou svatbu. Část svatebního proslovu ... Skvělá a uvolněná atmosféra.

Nevšední příběh snoubenců Alenky a Jarka pod bublající pokličkou

Alenka byla profesionální hudebnice. Když se seznámila s Jarkem, rozhodla se radikálně změnit svůj život. Zanechala úspěšnou hudební kariéru a odstěhovala se za Jarkem do Indonésie. Bydlí nedaleko sopky Agung. Je tam nádherný výhled a překrásná příroda. Po padesáti letech nečinnosti se sopka probudila k životu. Bydleli 12 km od kráteru zhruba v polovině úpatí sopky. Zažívali i deset zemětřesení denně, v noci je otřesy a záře magmatu nenechaly spát. Několikrát se evakuovali i ve dvě hodiny ráno a ujížděli do bezpečí. Měsíce žili s připraveným batohem a ochrannými maskami u dveří. Sledovali seismické údaje. Sáhli si až na dno fyzických a psychických sil. Zakusili týdny bez vody i elektřiny. A v té kritické životní situaci, kdy hrozilo, že přijdou o veškerý majetek, zdroj příjmů, najednou si srovnali své životní hodnoty… Uvědomili si, že i kdyby všechno ztratili, o všechno přišli – tak jsou přesto bohatí – mají jeden druhého.

Uprostřed tohoto šíleného období byli  evakuovaní do města. Tam, kde bydleli,  byla vyhlášena zakázaná zóna. Protože se  Jarek s Alenkou chystali odletět na Vánoce  domů do Čech, odhodlali se, že se ještě  před odjezdem podívají do zakázané zóny.  Chtěli zkontrolovat své bambusové domky  a postarat se o zvířata. Tehdy v sopce  probíhaly větší či menší erupce, výbuchy  dýmu a kouře s popelovým spadem.  Kdykoliv mohla přijít tzv. hlavní erupce. To  by byli v pořádném maléru. Příroda  v evakuované zóně byla nádherná, bez lidí,  bez motorek, naprostý klid.

Zkontrolovali své dva domky, co postavili. Přikryli střechy, zabednili okna, odnesli elektroniku, schovali peřiny a snažili se ucpat každou škvíru, aby zabránili vniknutí popelového spadu.

V jednu chvíli za Alenkou přišel Jarek   a řekl jí, že se s ním má jít podívat na střechu. Alenka myslela na nejhorší, že jim teče do domu! Nebo praskla konstrukce střechy? Šla deset kroků za Jarkem – odevzdaně – jako ovečka na porážku. Když vyšla schody do druhého patra, našla Jarka, jak před ní klečí uprostřed místnosti, s prstýnkem v ruce a když k němu přišla, vyslovil tu nejkrásnější větu a požádal ji o ruku. Ani jeden z nich si již přesně nepamatují, co si všechno řekli, co všechno si v slzách slíbili, ale pamatují si, že při tom z okna měli krásný výhled na další výbuch sopky. Země se třásla – oba se spolu objímali, líbali, plakali štěstím a byli nejšťastnější a nejbohatší lidé na světě.

Když jsem se snoubenci hovořil, velmi mě zasáhlo, když Alenka vyprávěla o své mamince, o tom, jak spolu mají moc hezký vztah. Vždy za ni může přijít, se vším se jí svěřit. Alenka mi vyprávěla, jak přišla za maminkou a sdělila ji, že zanechává hudební kariéry, a odchází na dlouhodobý pobyt do Indonésie. Jak to bylo pro obě dvě nesmírně těžké. A i přesto, že maminka ztrácela kus svého srdce, Alenka věděla, že ji z celého srdce přeje, aby byla šťastná. Alenka si moc dobře uvědomila její lásku a oběť. Svatební obřad v přírodě byl moc pěkný. Mnozí svatební hosté vůbec nevěděli, co Alenka s Jarkem zažívali v zahraničí.

Letecké poznávání Toníka a Helenky

Toník během jedné schůzky Helence nabídnul, že by s ním mohla letět k moři. Lákal ji na historické památky a koupání v moři. Toník byl pilot malého letadla a když bylo místo, mohl si sebou někoho vzít. Řekl Helence. Dělala bys mi druhého pilota. Helenka ochotně souhlasila – bude legrace – letím. Den před odletem ji vzal do letadla a řekl ji: „Tyhle budíky jsou na tohle, tyto budíky měří tohle a na to červené tlačítko nesahej.“ Helenka se na něj dívala a nevěřila svým očím a uším. Ona si myslela, že si sedne do letadla jako pasažér a bude tam sedět na volném místě. Jenže Toník ji přinesl leteckou košili i s frčkami. A udělal z ní pilota. Hela ani nevěděla, co má za hodnost. Košili měla dlouhou jak noční košili, až pod kolena. Druhý den si vzala dlouhou sukni a byl z ní pilot. Letadlo bylo plné. Cestující z Moravy byli – jak jinak než veselí. Už během letu popíjeli a zpívali moravské písně.

Po úspěšném přistání se vykoupali v moři. Tam Toník poprvé uviděl Helenku v plavkách a moc se mu líbila. Druhý den letěli zpátky. Tento let byl trošku netradiční. Během letu se nakupilo více problémů a Toník řešil krizové věci. Helence to vůbec nedocházelo. Psala si tam něco do notýsku. Mezi tím byl Toník byl zpocený, díval se na budíky a kontrolky, stále něco nervózně mačkal a volal do mikrofonu MayDay, MayDay. Helča byla vysmátá… Za několik měsíců byla vysmátá svatba.

Cesta plná překvapení pro Kristýnu a Vujíčka

V červenci šli Vujíček a Kristýna na procházku na Petřín. Seděli na lavičce a kamarádi jim tam za rozkvetlým keřem pustili na gramofonu oblíbenou desku. Ve  chvíli, kdy začala hrát hudba, Vujík nečekaně před Kristýnou poklekl s prstýnkem v ruce, vyznal ji lásku a požádal ji o ruku. Kristýna s radostí souhlasila. Objímali se, líbali a plakali štěstím. V tu chvíli vyběhli do té doby schovaní kamarádi a přáli jim k zasnoubení! Bouchlo šampaňské a všichni oslavili. Po dvou hodinách pro ně přijelo auto. Týna se divila, proč pro ně přijelo auto, když přece bydlí nedaleko. Byla ale už trošku ovíněná, tak to uvítala. Po chvilce zjistila, že auto je veze na letiště. Na letišti je čekali jiní přátelé a kamarádi. Popřáli jim k zasnoubení, předali jim tašku a letenky. A snoubenci odletěli do Benátek. Ubytovali se v malebném hotýlku. Zašli na benátské náměstí, prošli si několik uliček a další den jeli vlakem na letiště. Nasedli do vlaku, ale nevystoupili na letišti, ale až v Miláně. To vše Vujíček již dávno předtím naplánoval. Ubytovali se v hotýlku, dali si romantickou večeři. V hotýlku přespali a ráno, že již skutečně poletí zpátky do Prahy. Přijeli na letiště. Vujíček poprosil Týnu, aby tam chvilku počkala, než něco ještě zařídí. Přijel krásný kabriolet a ten je odvezl do Toskánska. Tam měli pronajatou překrásnou vilu jen pro sebe. Prožili tam moc pěkné čtyři překrásné dny.

Musím zmínit, že v kufru, který Vujíček doma Kristýně tajně předem na cestu sbalil, měla vše potřebné na celý ten čas. Vujíček na nic nezapomněl. Za několik měsíců si řekli své ANO s krásným novomanželským polibkem.

Prosím nedívejte se

Oddával jsem na Moravě. Svatba byla v přírodě na louce. Snoubenci měli několika měsíční holčičku. Před obřadem ji uspali v kočárku. Nevěsta měla zpoždění a obřad začal později. Vše probíhalo slavnostně. Uličkou přišel ženich, svědek, svědkyně, a nakonec tatínek s nevěstou. Všechny jsem na svatebním obřadu přivítal a vyzval je, aby se posadili. Nejbližší příbuzní se usadili a asi 80 hostů stálo. Začal jsem vyprávět příběh snoubenců, jak se seznámili, jak proběhla romantická žádost o ruku, když se nedaleko vedle mě probudila holčička snoubenců v kočárku a začala hlasitě plakat. Maminka nevěsty ihned vstala, přiběhla ke kočárku a začala s kočárkem jezdit a snažila se miminko zklidnit. Já jsem pokračoval dál. Holčička stále plakala. Po chvilce nevěsta poprosila maminku, aby ji přinesla. Maminka v zavinovačce přinesla holčičku – ta ale nebyla k utišení. Přesto jsem pokračoval v proslovu. Když jsem udělal krátkou pauzu, abych se nadechl, babička – maminka nevěsty na celý obřad do ticha křikla: „A proto mají být děti až po svatbě.“ Rozesmála víc než 100 svatebních hostů. Holčička stále plakala. Za chvilku se k lidem otočil ženich a pronesl: „Prosím nedívejte se, budeme kojit.“  Salva smíchu. Fotograf, který tam vedle mě fotil, se taktně přemístil na druhou stranu za snoubence. Ostatní hosté byli také za snoubenci. Jedině já jsem stál uprostřed asi 3 metry před snoubenci. Hlavou mě problesklo, jak se mám zachovat. Mám odejít, otočit se zády, ale na jak dlouho? Otočil jsem se bokem, díval se do nebe. Mezi tím nevěsta, měla šaty s výstřihem, k sobě přiložila holčičku. Ta okamžitě ztichla. Nevěstě pak někdo podal šátek, miminko schovala pod šátek. Zkontroloval jsem, zda mohu pokračovat. Holčička se zklidnila. Sliby snoubenců proběhly tak, že nevěsta seděla s miminkem v náruči, ženich si před ni klekl a vzájemně si řekli moc pěkné sliby. Souhlasně odpověděli, že se přijímají dobrovolně za muže a ženu, a obřad pokračoval dál.  

Nečekané poznávání na výletě s přáteli

Markéta se nechala přáteli zlákat a poprvé v životě se vydala sjíždět Berounku. Kamarádi ji řekli – o nic se nestarej parťáka – háčka budeš mít na místě. Pro ty z Vás, kdo nejste znalci – je to nezkušený začátečník. Jeho úkolem je pádlovat, mlčet a poslouchat příkazy kormidelníka. Jeho hlavním úkolem je, že vylévá vodu z lodi.

První večer na vodě je vždy veselý. Markéta tam přijela až druhý den. Všichni ještě vyspávali, nikdo ji na nádraží nečekal. Byli tam ale jiní vodáci a ty se ji nabídli. „Slečno, kampak jdete, my Vám pomůžeme“, pomohli ji s báglem a dovedli ji až na místo. Honza tam na ni čekal. Bolela ho po předešlé noci hlava. Měl klobouk, aby nedostal úpal. Markéta měla v těch dnech narozeniny, a tak sebou vezla dvě velké lahve Becherovky. Hned je vytáhla, držela je v ruce a hlásila, tady jsem vám něco přivezla. Když se Honza dozvěděl, že Markéta je jeho parťák, hned se mu zlepšila nálada. Markéta si říkala: ten má hezký oči, ale je malej. Z toho zas nic nebude. První den na lodi se spolu sehrávali. Honza se musel naučit, že vlevo, je vlastně vpravo, ani se necvakli, (nepřevrátili.) Večer pršelo. Jeden kamarád se brzo po Becherovce unavil a šel si lehnout. Spletl si stan a nezapnul jej. Do stanu nateklo spousty vody, plavaly tam ponožky… V tom stanu měla spát děvčata. To se nedalo. Honza je džentlmensky pozval na prohlídku svého stanu. V malém stanu pro maximálně jednoho a půl člověka přečkali noc ve čtyřech. Když se chtěl někdo otočit, museli se otočit všichni na jednou. To byla Honzova první noc s Markétou. Plavbu po Berounce oba přežili.

Další výlet s přáteli byl v říjnu do Krkonoš. Honza měl jet na služební cestu, tak s výpravou do Krkonoš nepočítal. Služební cesta byla zrušena a on se na poslední chvíli rozhodl, že do Krkonoš pojede. Nestačil si ani pořídit vhodné boty a koncem října se v teniskách dostavil na sraz. Hned první den napadlo 20 cm sněhu a Honza v teniskách a džínách sklidil při 20 km horské túře velký obdiv. Markéta si říkala, co to je za exota. Jede do hor v teniskách a v riflích. No jo, Pražák. Ale kupodivu, si tam spolu víc a víc povídali a kamarádsky se sblížili. Na závěr si Honza vyprosil na Markétě telefonní číslo. Potom se Honza dva měsíce neozval. Asi si léčil své omrzliny na nožičkách. Po dvou měsících – bylo to před Vánocemi, se ji ozval a pozval Markétu lézt na umělou stěnu. Markéta si lezení na stěně vždycky chtěla vyzkoušet. Proběhla tři lezecká setkání. A potom pozval Markétu  na první rande do kavárny.

Příběh dvou táborových vedoucích o odmítnutí s krásným koncem

Snoubenci Barunka a Vojta se spolu poprvé setkali před sedmi lety na táboře, kde byli jako vedoucí. Vojtovi bylo 24 let a o děvčata se nezajímal. Myslel si, že Barunce je asi tak patnáct let. Navíc tam byla s přítelem. Později se spolu setkávali dvakrát ročně, vždy na jaře a na podzim. Jednoho dne si Vojta uvědomil, že Barunka je moc hezká a fajn holka… A už věděl, že ji není patnáct, ale dvacet let, a rozhodl se, že již chce Barunce něco říci… Srdce mu bušilo 160 úderů za minutu. Když ji sdělil, co k ní cítí … Barunka se na něj mile usmála, také mu sdělila, že je sympaťák, ale ať se nezlobí, a citlivě mu oznámila, že má přítele. A jemně jej políbila. Přátelé, každé odmítnutí bolí. Netrvalo dlouho – asi půl roku – a přišla za Vojtou Barunka, zda by měl stále ještě zájem. Tentokrát ji citlivě odmítnul Vojta – byl už zadaný. Každé odmítnutí bolí. 

Na odmítnutí to bylo 1:1. Barunka si na Vojtu stále myslela, a měla ho ve svém srdci. Přistihla se, že když jede sama v autobuse, že si s ním v duchu povídá a stále na něj myslí. Přehrávala si v mysli různé situace z tábora, kdy ji Vojta pomohl, usmál se na ni. Nemohla s nikým jiným navázat vztah, protože ve svém srdci měla stále Vojtu. Po čase i Vojta zjistil, že vztah, který má, není tím pravým. Jednoho dne, zrovinka v době, kdy Vojta řešil svůj vztah s přítelkyní, se Barunka Vojtovi ozvala a poprosila Vojtu o setkání. Vyznala mu, že na něj stále myslí, má ho ráda, a aby mohla jít dál, poprosila ho, aby ji narovinu řekl, že mezi nimi nic není a nikdy nic nebude. Chtěla, aby ji to řekl do očí – a ona, že už ho pustí k vodě a tím bude osvobozena. Vojta sklopil oči, chtěl ji obejmout, byl šťastný. Tajemně ji sdělil, že ji pomoci nemůže, ale současně ji trošku naznačil, že má naději. Barunka byla potěšena, ale v nejistotě, že neví na čem je a co si má myslet. Byla ještě více zmatená. Ale uviděla v tunelu světlo. A jako slušná dívka věděla, že nesmí na Vojtu tlačit a má být trpělivá. Věděla, že nyní je na tahu Vojta. A pokud by měl zájem, tak by ji měl dobývat. Za krátkou dobu se spolu opět setkali na dětském táboře, kde byli vedoucí. Vojta se tam na ni vždy pěkně podíval, povídali si. Jeden den se procházeli po lesní pěšině, povídali si a bylo jim spolu příjemně. Vojta si cestou dodával odvahu, zastavil a dali si spolu první nesmělý polibek. Barunka za dva týdny po táboře odjela na půl roku studovat do Portugalska. Vůbec se ji tam nechtělo. Čekala, že ji Vojta bude prosit, aby nejezdila. Odjela. Neustále si spolu telefonovali a psali e-maily. Jejich láska vydržela toto odloučení, a od té doby, co se Barunka vrátila z Portugalska, jsou spolu. Po nějakém čase spolu začali bydlet. Vojta začal uvažovat o svatbě. K žádosti o ruku patří prstýnek. Jeden den, když již Barunka spala, změřil si velikost jejího prstýnku. Vybral a koupil prstýnek a druhý den spolu znovu odjeli jako vedoucí na další dětský tábor. Přátelé z těchto táborů jsou pro ně jako druhá rodina. Jezdí spolu na vodu a podnikají různé akce. Tehdy byl celý tábor tematicky vsazen do období pravěku. Vojta čekal na vhodnou příležitost, kdy Barunku požádá o ruku. Přemýšlel, kdy to bude nejvhodnější. Zda při úplňku, táboráku, při západu nebo východu slunce. Nebo když půjde z latríny a nikdo kolem nebude… Nemohl se rozhodnout.

Na táboře se každý večer hrály formou divadla různé velmi zábavné motivační scénky. Poslední den tábora byla scénka, jak se pračlověk promění a trošku polidští. Nikdo nevěděl, jak to dopadne. Na poslední chvíli si aktéři scénky řekli, jakým směrem by se představení mohlo ubírat, na konci že budou improvizovat. Při závěrečné scénce pračlověk Vojta ukázal Barunce své svaly a jako pravěké vyznání lásky bouchnul kyjem Barunku do hlavy. Děti se smály, a pak Vojta nečekaně před Barunkou poklekl s prstýnkem v ruce a zeptal se ji, zda si ho vezme za pra-muže? 200 dětí na táboře ztichlo. Některé děti začaly plakat a Barunka je nemohla zklamat. Souhlasila. Zanedlouho měli svatbu v lese na jehličí…

Provokace v Toskánsku

Lukáš na „tajňačku“ objednal letenku do Toskánska. Karolína se tam vždy toužila podívat. Lukáš zamluvil ubytování v malebném hotýlku, wellness… Karolíně řekl, aby si udělala volno, že pojedou na výlet po Čechách. A ještě ji řekl, že musí za každou cenu z práce přijít včas. Kája nechápala. Proč má někam spěchat, když mají volno a mohou tam přijet po osmé hodině večer. Lukáš ji mocně motivoval, že už ve tři hodiny mají objednaný wellness a masáž. Vyzvedl ji autem v práci. Když nasedla tak ji pošeptal: „Jedeme do Toskánska.“ Kája: „To snad ne. Děláš si legraci.“ „Ne, jedeme na letiště a letíme do Toskánska.“ Byla nadšená. Místo sbalených věcí měla sbalené šanony do práce. Na letišti v Itálii si půjčili auto a cestovali čtyři hodiny do krásného malého hotelu. Třetí den spolu jeli na výlet. Navštívili restauraci s pěkným výhledem na hrad. Kochali se přírodou, popíjeli víno a Kája tam pronesla větu: „Pokud bych se měla někdy vdávat, tak to bude tady. A žádost by měla být s pokleknutím.“ Lukáš v té chvíli měl prstýnek na pokoji v hotelu. Vrátili se, do svého hotelu, a ještě si sedli na terasu.

Karolína začala Lukáše provokovat. „Tak ty neklekneš?“ Myslela to jako vtip. Lukáš už měl přitom na poslední noc koupený zvláštní apartmán s vířivkou, kde se chystal, že Káju požádá o ruku. Teď seděli v hotelu na terase v teplákách, Karolína si tam ještě roztáhla nějaké věci do práce a co minutu se ptala: „Tak ty nepoklekneš? Ty mě nechceš?“ Lukáš ji to rozmlouval: „Vždyť ty ses nikdy vdávat nechtěla a já tu přeci nebudu ze sebe dělat nějakého šaška.“ Kája pracovala na počítači, říkala si pro sebe nahlas, aby to slyšel: „No tak nezaklekávej, vždyť mně to je jedno.“ Když už to bylo řečeno asi po dvanácté, už to Lukáš nevydržel, šel do pokoje, vyndal ukrytý prstýnek z taštičky na holení a vrátil se. Kája psala do notebooku. Lukáš s prstýnkem v ruce před ni poklekl…     A Kája překvapením spadla ze židle.

Prohlídka zámku s nečekaným koncem

Daník pozval Anežku na soukromou prohlídku zámečku. Procházeli se spolu a v poslední místnosti prohlídky na ně čekala zářící místnost ozdobená květinami se stolečkem, kde byla svíčka a šampaňské. Měli tam připravenou romantickou večeři. Popíjeli víno, když jim číšník přinesl dezert, Anežka odkryla poklop a uviděla prstýnek… V takovém prostředí a v takové atmosféře se nedalo odmítnout.

Znát dějiny umění se vyplácí

Lucka přijela za Tomem na návštěvu do Mladé Boleslavi. Procházeli se spolu po městě. Tomáš ukazoval Lucce památky a měl ke všemu zasvěcený legrační výklad. Ale to ještě netušil, že Lucka studovala dějiny umění. Při prohlídce před Tomášem dělala, že o tom nic neví. A přitom si moc pěkně vychutnávala, jak si neskutečně, skvěle a zábavně vymýšlí. Svojí snahou si otevřel dveře k jejímu srdci.

Alpy a test lyžařské zdatnosti

Snoubenci byli spolu lyžovat v Alpách. Zdeněk po mnoha letech vytáhl a oprášil své sjezdové lyže Rossignol z minulého století, koupil prstýnek a vyčkával na vhodnou chvíli. První den byl testovací, chtěl zjistit, jakou sportovní zátěž Terezka vydrží. Druhý den už si vzal prstýnek sebou na sjezdovku a čekal na vhodnou příležitost. Ten den Zděněk často padal a zrovna na tu část, kde měl schovaný prstýnek v krabičce. Krabička už byla pěkně zdeformovaná, vlhká a Zdeněk měl také její hezký otisk na svém těle. Usoudil, že už je správný čas. Ještě zbýval poslední test. Chtěl se ujistit, zda Terezka umí jezdit bez holí a přitom filmovat video. Poprosil Terezku, aby ho natočila na mobil, jak carvingovým obloukem řeže zatáčky. Čtyřikrát se ujistil, zda to má správně nastavené a ukázal Terezce, kde to má zapnout. Jeli po sjezdovce a Terezka jela za ním a vše natáčela. Zdeněk zajel svoji životní jízdu. Když se chtěl dole podívat, co Terezka natočila, bylo tam desetiminutové video její hlavy, jak jede na lyžích a kouká se na sebe. Ale prošla testem. Jezdit bez hůlek umí. Zdeněk začal uvažovat, že ještě obětuje pár modřin. Při další jízdě na sedačkové lanovce se dívali na krásné majestátné hory, Zdeněk pookřál a když byli 20 m nad zemí položil Terezce krabičku s prstýnkem do klína… A řekl onu osudovou větu. To víte, ve dvaceti metrech nad zemí nelze říci ne.

Ach, ti turečtí prodavači …

Míša s Filipem byli na dovolené v Turecku. Filip si říkal, že by právě tam mohl Míšu požádat o ruku. Věděl, že v Turecku mají krásné šperky. Naplánoval si, že až tam na místě vybere nějaké náušnice a pak poprosí prodavače, aby mu k tomu na tajně přibalil prstýnek, aby o tom Míša nevěděla. A potom – při vhodné příležitosti – požádá Míšu o ruku. Když přišli do zlatnictví, prodavač si pomyslel, no jo, žebráci z Čech, přišli se jen podívat.

Filip tam Míše koupil celý set: náušnice, náramek, náhrdelník. Míša žadonila: „Vezmi i ten prsten.“ Paní prodavačka se přidala a zdůraznila, že to je zásnubní prstýnek. Filip zavrčel a procedil mezi zuby NE.

Když přišli do hotelu, Michaela se vyparádila na oběd, řekla: „To by byla legrace, když bychom doma řekli, že jsme se zasnoubili.“ Filip se jen orosil, to je ale den, den blbec.

Míša se zeptala: „Filííí, co je s Tebou. Ty jsi nějak nervózní?“ Filip, žádost o ruku odložil na druhý den. Našel moc pěkné romantické místo na pláži. Když tam už chtěl pokleknout, tak tam přišlo několik ukřičených turistů … Kdo si počká, ten se dočká. Pak již vše proběhlo tak, jak se sluší a patří.

Chlubit se cizím peřím se nevyplácí

Lucka se Honzovi na první pohled moc líbila. Osmělil se a začal si s ní povídat. Během rozhovoru se mu Lucka zmínila, že ráda tancuje. Zatajila mu ale slovíčko „závodně.“ Honza se toho chytil: „Jé, já taky, rád a skvěle! Dokonce mě chtěli do TV soutěže StarDance. Lucka se jen usmívala. Všechno viděla její starší sestra, která bystrým zrakem zpozorovala, že její mladší sestřičku se pokouší sbalit o sedm let starší kluk. A to se ji vůbec nelíbilo.

Za několik dní Honza s Luckou zašli na ples, ale chyba lávky, tam Honza narazil. Snažil se Lucku okouzlit svým tanečním uměním, ale realita byla trošku jiná. Vyšlo najevo, že sice v patnácti letech absolvoval kurz tanečních, ale i na poměry běžné populace tančil jen průměrně. Přesto si Lucka Honzíka oblíbila. Chvilku trvalo, než vzala Honzu na milost i její sestra a přesvědčila se, že Honza má s Luckou šlechetné úmysly. Na jaře odjela Lucka na půl roku na studijní pobyt do Ameriky. Když byla Lucka v Americe, Honza našel její prstýnek. Podle něj koupil zásnubní prsten. Vše konzultoval se svými poradci, se svojí sestrou a sestrou Lucky a odjel za Luckou do Ameriky. Trošku se bál, zda měsíce odloučení nezpůsobí nějaké odcizení. Byl trošku nervózní a vyčkával na vhodnou chvíli, kdy Lucku požádá o ruku. Naplánovali si, že si spolu půjčí auto a budou spolu 10 dnů cestovat. Během cesty jeden den navštívili Vesmírné středisko a Honza měl v plánu zajet nedaleko do Národní přírodní rezervace, kde jsou překrásné romantické pláže. Celý den ale strávili ve vesmírném středisku, kde to Lucku velmi bavilo. Viděla raketoplány, odpalovací zařízení apod. Pozdě odpoledne dojeli do přírodní rezervace. Národní park se měl asi za hodinu a půl zavírat. Když tam vešli, ostatní lidé už odcházeli. Na koupání už bylo chladno a tak se spolu jen procházeli ve vlnách. Lucka šla před Honzou, pak se zastavila… Honza pohotově sáhl do kapsy, přišel k Lucce s prstýnkem v ruce… Řekl několik kouzelných slov a uslyšel tu nejhezčí odpověď…

Líná huba, holé neštěstí

Snoubenci Lenka a Jiří spolu již tři roky bydleli a potom se rozhodli, že pojedou na Nový Zéland. Prodali auto, odhlásili se z úřadů… A opravdu odjeli na Nový Zéland. Tam si koupili starší auto, zařídili účty v bance a našli si bydlení a hlavně práci. První práci, co měli, byl sběr třešní v sadě. Projeli spolu celý Nový Zéland, navštívili všechny ostrovy. Strávili spolu moc pěkný rok. Měli krásné společné zážitky. Poznali skvělé lidi. Celý rok spolu absolvovali v pohodě a harmonii bez jediné hádky. Po návratu domů Jirka usoudil, že už nastal správný čas, aby požádal Lenku o ruku. Oba dva věděli, že k sobě patří. Již od začátku došlo k souznění duší, ve vztahu nešlo jen o tělesnou fyzickou přitažlivost. Uzrálo v nich, že se usadí a založí rodinu. Jirka na zakázku objednal prstýnek a odjeli spolu ještě na dovolenou na Krétu.

Lenka už Jirku dobře znala a poznala, že od začátku cesty měl neobvyklou radost a byl v euforii. A tak trošku tušila, k čemu se chystá. Jirka hledal vhodnou příležitost, kdy požádá o ruku. Všude tam, kde se mu to líbilo, bylo hodně lidí.

Poslední den spolu zašli na pláž. Jirka hledal to správné romantické místo, kde by byli sami, a podařilo se mu takové najít. Vykoupali se a na chvilku si spolu sedli, dívali se na západ slunce a Jirka se začal smát. Lence už bylo vše jasné. Tak mu pomohla: „Čemu se tak směješ?“ Jirka ji podal krásný zásnubní prstýnek. Lenka: „Jééé ten je krásnej a hned jako straka si ho vzala. A Jirka ze sebe koktal: „Víš, jsem si říkal, když se tak milujeme, a už jsme spolu tak dlouho…Víš, že bychom se mohli vzít? A Lenka znovu: „Jéé ten je krásnej.“ Jirka: „Tak, co?  Musíš něco říct.“ Lenka: „Ty ses mě ale na nic nezeptal.“  Jirka: „Ahááá, tak co? Vezmeš si mě?“ Lenka: „Ano, ano.“ Měla již dávno vymyšlený termín svatby…

Kdo hledá, ten najde

Lucka si přála mít starožitný prstýnek. Michal lítal po starožitnictví a žádný prstýnek se mu nelíbil. V únoru den před odjezdem do Kostariky objevil a koupil v jednom zlatnictví prstýnek. A v Kostarice vyhlížel na vhodnou příležitost. Rád se potápí a uvažoval, že by Lucku mohl požádat o ruku pod vodou. Hrozilo ale nebezpečí, že by prstýnek mohl skončit někde na dně moře, nebo že by jej mohla spolknout nějaká ryba.

Další místo, o kterém přemýšlel, bylo na lodi. Později Michal zjistil, že nedaleko je krásná romantická pláž, kde je velké množství papoušků ARA. To by mohlo být to správné místo a naplánoval s Luckou celodenní výlet. Oba se těšili na romantickou pláž, kde budou jen oni dva, papoušci ARA, koupání v průzračné vodě, západ slunce. Když tam po několika hodinách chůze dorazili spatřili krásnou pláž a uprostřed romantické zátočiny stál dětský tábor. Žádní papoušci ARA, jen ukřičené děti. Předposlední den pobytu, spolu navštívili pěkný park v přírodní rezervaci. Ke konci zavírací doby, kdy lidé již odešli, se spolu zastavili u dvou vodopádů. Lucka seděla na kameni. Michal ji chtěl filmovat. Podal ji pouzdro od malé kamery a poprosil Lucku, aby mu vyndala ubrousek, že si chce vyčistit kameru. A když to vyndávala, tak ji řekl: „Pozor na ten ubrousek.“ Ubrousek opatrně rozbalila a zatřpytil se prstýnek. Michal klečel a tiše ji požádal o ruku… Měl přání, zda by se s ním chtěla fotit po celý život.

Zkouška a křest ohněm

Snoubenci Linda s Petrem se už znali 6 let. Seznámili se v Praze. Bylo to takříkajíc „rande na slepo“ přes internet. Hned na první schůzce Petr pozval Lindu, zda by s ním nejela k moři, že tam má plachetnici. Linda, jako slušně vychovaná dívka, s poděkováním tuto nabídku odmítla. Přeci nepojede po první schůzce s klukem, kterého ještě ani nezná, hned na několik dnů k moři, i když má tu loď. Po půl roce Linda svolila, že s Péťou k moři pojede a poplují na plachetnici. Měla to být romantická vyjížďka, ale… Byla zima, příšerné počasí, vlny veliké jak ve filmu Piráti z Karibiku.

Petr, zkušený a větrem ošlehaný kapitán, poprvé v životě zažil horizontální déšť. Zažili vítr Jugo a také vítr Bora, kdy již na moři může jít o život. I otrlí námořní mazáci by toho měli dost. Linda to přežila s mořskou nemocí, nu, a Petr si ověřil, že Linda je ta správná ženská do deště a nepohody. Manželství proti tomu, co zažili, bude procházkou rozkvetlou zahradou.                                                                                                     Později začali Petr s Lindou jezdit na plachetnici častěji a za krátkou dobu se pod plachtami a za kormidlem spolu sehráli tak dobře, že se zúčastnili několika závodů a několikrát také závody vyhráli.

Pravá láska není vypočítavá

Marek s Kristýnou se seznámili před více než třemi lety na vysoké škole. Studovali spolu ve stejném ročníku, někdy se potkávali na přednáškách. Marek se v té době o děvčata vůbec nezajímal. Zajímala ho matematika, statika betonu… Na škole byl vyhlášený jako pilný student. Kristýna ho vůbec neznala, ale vždy, když se někoho ptala, zda má hotové úkoly, pravidelně slyšela: „No, jasně, mám to od Vinkláře, opiš si to, je to zaručeně správně.“ Nebo slyšela: „Vinklář mi to udělá. Kristýna, už byla na neznámého Vinkláře alergická, říkala si: „To musí být výjimečný student na fakultě. Ten to dotáhne asi hodně daleko.“

Po dvou letech ji někdo ukázal: „Támhle sedí Vinklář.“ A ona si pomyslela, aha, tak to je on, ten šprt. O něco později se spolu osobně seznámili. Bylo to v hospůdce, když kluci ze Stavárny plánovali výlet s batohy na Ukrajinu. Kristýna, protože neměla žádné plány na poslední studentské prázdniny, se rozhodla, že pojede také. Kluci ji zrazovali. Dobře si to rozmysli. Bude to náročné, to nezvládneš. Vůbec netušíš, co je Ukrajina, a jaké tam mají toalety. Marek se za Kristýnu přimluvil. Nakonec tedy Kristýna na Ukrajinu jela a pět kluků s ní. Kluci losovali, s kým bude Kristýna ve stanu. Hádejte, kdo si vytáhl při losování nejkratší sirku? Tušíte správně, byl to Marek. Kristýna si říkala. Chudák, asi jsem na něho zbyla. (Netušila kolik ho to stálo peněz. Ostatní kluci mu záviděli.)

Bylo to v září. Putovali spolu po horách v krásné panenské přírodě. Tam se už poznávali víc a své putování zakončili v Černobylu.

Ve čtvrťáku na vysoké škole měli studenti stále nějaké oslavy. Slavily se úspěšně složené zkoušky, zapíjely se i neúspěšné pokusy. Poslední půlrok, kdy studenti již měli psát diplomku, neměli již žádné předměty. Scházeli se často v hospůdkách a plánovali různé akce. Večer doprovázel Marek Kristýnu domů a dali si první nesmělý polibek a začali spolu chodit. Spolužáci nechápali. Říkali Kristýně, kdybys s Vinklářem začala chodit někdy ve druháku kvůli úkolům, to bychom chápali, ale až teď, těsně před státnicemi?

Oba úspěšně dokončili vysokou a po krátké době spolu začali bydlet. Občas spolu dokonce začali běhat. V únoru běželi na Vítkov, tam se v parku zastavili. Marek se zeptal Kristýny, jestli už je vydýchaná… Pak před ní poklekl s prstýnkem v ruce a požádal ji o ruku.

Cesta do neznáma

Petr s Andrejkou se seznámili před 10 lety. Setkali se na narozeninách kamaráda v jedné restauraci. Povídali si spolu, spíše Andrea povídala a Petr naslouchal, ale bylo jim spolu moc příjemně. Andrea se dozvěděla, že Petr hraje profesionálně basketbal. A jelikož se nechtěli ještě tak brzo rozloučit, šli spolu k Petrovi na ubytovnu pro sportovce. Dokážete si asi představit, jak to tam u kluků vypadalo a vonělo. Na ubytovně ještě ochutnávali vodku s džusem, hráli hru a ráno Petr doprovodil Andreu na tramvaj. V neděli spolu měli první oficiální rande. Racionálně se spolu domluvili, já jsem sám, ty jsi sama, pojďme to spolu dát dohromady a zkusit to. Andrea není typ, že by byla zvědavá na nějaké tanečky. Buď spolu chodíme nebo ne. Potřebuje mít jasno. Petr je introvert a několik prvních schůzek probíhalo tak, že si Andrea povídala a Petr k tomu občas dodal hlubokomyslné hmm, tak jo… Trávili spolu hodně času a postupně se Petr rozpovídal.

Po půl roce spolu začali bydlet v domečku u Andrejky. Po několika letech, zrovna o Vánocích, šli spolu venčit Aranku a i druhou čtyřnohou psí slečnu. Bylo chladno, když procházeli lesem, rychle se setmělo. Najednou v lese objevili cestičku ze zapálených svíček, zkrátka těžká romantika. Andrea: „Tam nejdu.“ Myslela si, že tam mají děti nějakou bojovku. Petr ji lákal: „Pojď,“ Andrea: „Nejdu, nebudeme kazit dětem nějakou hru, ještě se nás leknou.“ Petr ji přemluvil, že se tam jen podívají. Došli k místu, kde plál oheň. Andrea se šla ohřát a když se otočila, uviděla Petra na kolenou s prstýnkem v ruce a uslyšela vyznání lásky a žádost o ruku. Andrea překvapením zamrzla. A jak ji byla zima, řekla jen: „Jo.“ A protože Petr zná Andrejku, a ví, že jejich kamarádi musí být u všeho, tak se ze tmy vynořilo několik nejbližších přátel, aby tuto radostnou novinu oslavili opečením buřtů, otevřeli lahvinku vína, připili si, popřáli a všichni se dělili o své dojmy.

Opatrnost nade vše

Verunka s Tomášem se spolu seznámili před třemi a půl lety náhodně přes internet. Nic od toho neočekávali. Oba si říkali, že moc pracují, málo chodí do společnosti a nemají mnoho příležitostí se s někým seznámit. Internet vzali jako příležitost. Veronika měla strach, zda Tomáš není nějaký zvrhlík. Tomáš měl zase obavu, aby mu Veronika tajně nedala něco do pití a pak jej neokradla. Dva měsíce si spolu ve vší slušnosti přátelsky dopisovali o běžných věcech a potom ji Tomik napsal: „Nechtěla bys v pátek přijet, zašli bychom na večeři a potom do vířivky? Když si to slušně vychovaná Veronika, přečetla, zalapala po dechu… Červená kontrolka se u ní okamžitě rozsvítila a spustil se alarm: je to zvrhlík, pozor. Ale pozvání na večeři, to bylo pro Verunku veliké pokušení. A pak si řekla, na dobré večeři jsem už dlouho nebyla, a kdyby něco, tak po večeři uteču. Domluvili si první schůzku. Veronika přijela za Tomášem do města. Hned jak Tomáš Veroniku uviděl, oněměl úžasem. Moc se mu líbila. Veronice se Tomáš také líbil a svolila, že s ním pojede domů. Rodiče – jako z udělání – zrovna nebyli doma. Pro jistotu Veronika měla na telefonu kamarádky. Tomáš zas měl kamaráda, který mu říkal: „Ty vole, neblbni. Ta ženská ti něco nasype do vína, bude mít venku kámoše a vykradou celý dům rodičů, a co potom.“ Když spolu byli v bytě u rodičů, tak oba každou chvíli odbíhali na toaletu a posílali průběžné zprávy SMS – vše je OK.  Stále ale byli nedůvěřiví. Měnili si vzájemně skleničky s vínem, jak to viděli ve filmech. Byli spolu ve vířivce, popíjeli víno a začalo to mezi nimi jiskřit.

Veronika v té době měla taneční studio, kde učila pole dance, akrobacii na tyčích. Ty tyče byly často nekvalitní. Tomáše vzala do studia a zeptala se: „Tomiku, ty jsi takový šikovný, neuměl bys vyrobit takové tyče?“ Tomik začal vymýšlet, a časem skutečně vymyslel kvalitní tyče, nechal si je i patentovat. Po nějakém čase Tomáš začal s velkým úspěchem vyrábět speciální tyče pro akrobacii. Potom si s Veronikou otevřeli další studio… A nyní mají dost práce, která je baví.

Veronika si moc přála navštívit nějakou exotickou zemi, ale Tomášovi se moc nechtělo. On totiž už procestoval mnoho zemí. Veronika našla na internetu hodně levné letenky do Karibiku, objevila překrásné místo, a podařilo se ji Tomáše přesvědčit. Bylo to v lednu a zrovna v termínu, kdy měla Verunka narozeniny. Přiletěli na ostrov sv. Lucie, což je malý malebný ostrůvek. Za dva dny nato měla Veronika narozeniny a při romantické večeři ji Tomáš požádal o ruku.

Veronika od malička sportovala. Sedmnáct let cvičila gymnastiku a sedm let dělala na vrcholové úrovni pole dance. Se svojí kamarádkou Růženkou vyhrála mistrovství světa v akrobacii na tyči ve dvojici. Její sportovní partnerka Růženka se stala mistryní světa v jednotlivcích. Sport na vrcholové úrovni tělo člověka trošku poznamená. Veronika poctivě půl roku před svatbou netrénovala, aby se vešla do svatebních šatů a nevypadala jako Rambo. Byla krásná nevěsta.

Nebojte se ani sta zvířat

Janě bylo sedmnáct a Honzovi dvacet jedna let. Jana doma oznámila rodičům, že bude spát u své kamarádky Terezky. Budou se tam spolu učit, ale jaksi zapomněla říct, že s Terezkou půjdou na koncert. Koncert v hudebním klubu si pěkně užily a ve čtyři hodiny ráno si k nim drze přisedl Honza. Nevěděl, jak se seznámit, tak vymyslel fintu, zda by mu holky mohly podržet skleničku, aby si mohl zavázat botu. Vypadal podezřele. Janu s Terezkou napadlo, že už má nejspíše něco vypito, tak mu skleničku vrátily a hned odešly. Terezka ji chtěla ochránit.

Za měsíc se náhodou Jana s Honzou potkali ve frontě na lístky do Lucerny. Jana stála za Honzou a hned ho poznala. Tentokrát se ji už Honza nezdál podezřelý, ale naopak velmi sympatický. Začali si spolu povídat a Jana mu řekla, že si ho pamatuje z koncertu. Honza počkal na Janu, až si koupí lístky a zeptal se, zda by nechtěla doprovodit na metro. Jana to uvítala. Šli spolu na metro, cestou si povídali. Jana je velmi nesmělá a tehdy to bylo snad poprvé, co si povídala s neznámým klukem. Připadalo ji, že se spolu znají už hodně dlouho a rozumí si. Povídali si o muzice, o koncertech a kapelách. Honza ji řekl, že má oblíbenou kapelu 100 zvířat, a když by Jana zašla na jejich koncert, tak se tam určitě potkají. U metra se rozloučili. Až později si Jana uvědomila, že si ani nevyměnili telefon, a nemají na sebe žádný kontakt. Honza celou noc nespal. Převaloval se na posteli přemýšlel, uvidíme se ještě někdy, neuvidíme… Jana, hned jak přišla domů, zjišťovala na internetu, kdy má kapela Sto zvířat koncert.  Bylo to za tři týdny. Jana se odvážila a poprvé v životě šla sama na koncert. A tento statečný čin stačil k tomu, aby už nikdy více nemusela nikam chodit sama. Na koncert přišla o hodinu dříve, aby u vchodu vyhlížela, zda přijde i Honza. Srdce ji bušilo, a přála si, aby tam nepřišel v doprovodu nějaké jiné holky. A Honza přišel. Byl sám. Hned se pozdravili a šli spolu dopředu. Koncert si spolu skvěle užili, tancovali.

Po koncertě Honza doprovodil Janu na metro. Když se loučili, tak už si na sebe vyměnili číslo telefonu a emailovou adresu. Za tři dny spolu měli první rande a o několik let později svatbu.

Modré z nebe

Petr s Markétou pracují v cestovní kanceláři zaměřené na bohatší klientelu. Připravují jim různé zážitkové cesty a také někdy zařizují i soukromá letadla. Když si někdo z klientů objedná takové letadlo, aby ho přepravili z jednoho města do druhého, někdy se stane, že je tzv. prázdný přelet, kdy v letadle nikdo necestuje. Petr přišel s nápadem, že by bylo pěkné v soukromém letadle Markétu ve vzduchu požádat o ruku. Koupil prstýnek a čekal na vhodnou příležitost. Ta se mu brzo naskytla. Jeden z klientů letěl do Tater a za několik dnů se vracel zpátky. Petr se s ním domluvil, že by využil prázdné místo, když pro něj letadlo poletí a naplánoval víkendovku s Markétou v Tatrách. Markétka o ničem nevěděla. V lednu měla narozeniny. Petr ji předem oznámil, že spolu pojedou někam na víkend, ať si nic jiného neplánuje. Ještě ji zmátl tím, že ji oznámil, aby si sebou vzala plavky a teplé boty. Markétka byla dokonale zmatená. Myslela si, že pojedou autem do tropického resortu v Německu.  Ráno, když vyšli ven před dům, Petr ji oznámil změnu plánu. Před nimi zastavil bavorák s řidičem. Markéta jen polkla, nestačila se divit, a jen čekala, co se bude dít dále. Zkoušela vyzvídat na řidiči, kam jedou. Ten měl zakázáno cokoliv prozradit. Petr je detailista a řidič neměl ani navigaci. Markéta, po několika minutách poznala, že jedou na letiště. V duchu si říkala, že by mohli letět do Benátek, ale řidič je dovezl k terminálu pro zvláštní odlety, a to byl teprve pro Markétu šok. Napadlo ji, že se Petr asi zbláznil a objednal pro ně soukromé letadlo. Pilot už na ně čekal, nastoupili do letadla a hned se vznesli do oblak. Během letu měli občerstvení. Popíjeli víno a Markéta v dobré náladě pošeptala Petrovi: „Musím poděkovat tvým rodičům, že tě tak dobře vychovali. Ty jsi mé modré z nebe.“ A v tu chvíli Petr před Markétkou poklekl s prstýnkem v ruce a požádal ji o ruku. Za několik minut přistáli na letišti v Popradu a strávili tam spolu v malebném hotýlku 2 dny. Zpět do Prahy se vrátili vlakem. Petr objednal taxík. Přijel dlouhý naleštěný bílý mercedes a vepředu měl velikou svatební mašli. Řidič jim přišel otevřít a všude na sedadlech byly bonbóny, navoněné konfety a mašličky. Řidič jim prozradil, že zrovna mají speciální akci ke svátku zamilovaných, ten den bylo totiž sv. Valentýna. Pak dal Markétě závoj, Petrovi buřinku a ještě je vyfotil polaroidem a dal jim předsvatební fotku.